Hurá do školky!

Tak a je to. Spadla klec. Konec svobody a nezávislosti. Naše mimino vyrostlo a já to pomalu ani nezaregistrovala. Odted už bude nafurt součástí francouzského systému, ze kterého není cesty ven. 

Nedávno sfouknul třetí svíčku na dortu a už musí do školky, povinně. Mísí se ve mně spousta pocitů. Sice tak nějak vím, že už mu nestačím, že potřebuje i jiné vjemy než se mnou doma, ale žere mě, že je to povinně.

Nemůžu si vybrat, že si bude pomalu zvykat, den, dva … ne, od prvního dne nástup pondělí, úterý, čtvrtek a pátek. Uf, středa nám zůstala volná. A taky si žádám o výjimku (asi jako jediná z rodičů), že zatím bude chodit jen dopoledne . Hned to vypadá líp a mně se trochu uleví. I když pocit marnosti a svázaných rukou mám ještě poměrně dlouho v sobě.

Batůžek s bačkůrkama, náhradním oblečením, 2 krabicemi kapesníčků (na žádost školy), pořadačem s průhlednými foliemi a pasovými fotkami připraven. Fakt mi to přijde jak nástup do první třídy ZŠ…No nic, povinné rodinné foto do alba a vyrážíme… 

…Kytička předána (byli jsme jediní, takže od prvního dne honíme malá bezvýznamná plus 🙂 ) a dítě taky. Oba to obrečíme, ale to se dalo čekat. Nevím, jestli to zapříčinil Covid19 nebo je to norma, ale vstup do školky jsme měli jen první den. Od druhého dne pěkně nástup u kovové vstupní brány mezi 8.05 a 8.15, předat dítko dozoru a hurá domů… pro našeho introverta dost nářez…Vyzvednutí taktéž od-do v rozmezí 10ti minut, kdy ve větru dešti rodič stojí opět před kovou bránou a čeká, až na jeho dítko přijde řada a bude jmenovitě vypuštěno poté, co způsobně prošlo po vyznačené cestičce.

Hned první den se dítko vrací nejen s Carnet de liaison (takový notýsek pro komunikaci rodič-škola), ale i s prázdným žaludkem. Tři roky dbáme na to, aby pravidelně jedl, doktoři se neustále ptají, zda dobře, vyváženě a pravidelně jí. A najednou, ze dne na den, si má zvyknout, že se musí pořádně nasnídat (matky pochopí), protože svačina ve školce byla zrušena z důvodu rostoucího procenta obezity dětí… takže celý následující rok bojujeme nejen každé ráno u snídaně s polospícím dítětem, ale i u oběda, jelikož dítko po návratu domů padá jaksi na…

V průběhu prvních týdnů se moje rozjitřené emocí pomalu zklidní a oba si začínáme na ten francouzský systém zvykat (neříkám, že s chutí). Asi nejdůležitější pro mně bylo pochopit, že se mu ve školce líbí a že nemá to srovnání jako já s českou školkou.

Obecně bych s odstupem času asi řekla, že francouzská školka je mnohem víc zaměřená na účelové vzdělánání a plnění učebních plánů. Přijde mi, že děti už takhle odmala jedou na výkon.

Kromě Carnet de liaison (který jsem nakonec vzala na milost, i přesto, že rodinné důvody prý nejsou adekvátní omluvenka absence a není možné je uznat) mají děti ještě Cahier de vie (k tomu ten pořadač 1.září), kam se jim každý měsíc uvádí, co dělali za aktivity, co se učili, kdo měl narozeniny, a pak sešit s hodnocením. Taková žákovská knížka, kam se každý měsíc uvádí, co děti (ne)splniny, co se (ne)naučily, atd., plus na konci pololetí slovní hodnocení. 

Nechodí ven na procházky, takže celý rok dítko vydrželo s jedním párem bačkůrek a jedněmi teniskami. Dny jsou rozdělené na dobu, kdy se učí, případně cvičí a hraje a 2x denně mají přestávku, kterou tráví na vybetonovaném dvorku v areálu školky. Ale i při těchto přestávkách se učí řádu třeba tak, že když si vezmou kolo, musí jezdit jen po vyznačené silnici…

Nicméně přes všechna negativa, která se nám (nebo spíš mně jako cizince) nelíbila a nelíbí, tak naše dítko bylo spokojené a při každých prázdninách se ptalo, kdy už bude školka a nosilo paní učitelce dárečky. Dokonce i po půl roce začalo dobrovolně ve školce odpoledne spát.

My jsme zase byli mile překvapení tím, co všechno ve výsledku nenuceně umí. Třeba v lednu nám do kalendáře napsat své jméno nebo vyprávět o zeměkouli, přestože jsme to s ním doma nikdy nezkoušeli. Nebo zjistit, že to tričko si vlastně umí oblíct.

Takže milí rodičové, za nás bych asi jen dodala, že není čeho se bát, žádný systém není dokonalý a je jen třeba si v rámci možností vybrat to pozitivní a věřit svému dítku.  

Přeji všem pohodový první školní den, at už je to poprvé nebo podesáté.

Jsem Češka žijící ve Francii. Skrze vlastní zkušenosti s životem a prací v zemi galského kohouta pomáhám na cestě těm, kteří se na tu svou teprve vydávají nebo na ní hledají řešení Více informací o mně >>
Komentáře
  • 15 LET VE FRANCII : STŘÍPKY VZPOMÍNEK Z MÉ (NE)OBYČEJNÉ CESTY

    Načerpej inspiraci pro svou cestu za lepším životem ve Francii!

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky