Taková normální česko-francouzská svatba – díl II.

Francouzská část svatebčanů je kapitola sama pro sebe. Tedy alespoň u nás tomu tak bylo. Francouze, tvora to často kritického ke všemu, co není francouzské a často neznalého základní geografie a politické situace v Evropě, je třeba na takovou událost dopředu připravit.

Já, se vší skromností, organizátor celé akce, jsem se k tomu postavila čelem (co jiného mi také zbývalo s budoucím manželem, který z češtiny zná jen pár slov pro případ nejvyšší nouze – pivo, mám hlad a jsem Francouz).

Po zkušenostech s organizací mezinárodních projektů pro vědecké pracovníky (osoby neznalé praktického života) jsem se dala do sepisování potřebných informací pro mou budoucí rodinu. Byla jsem na sebe pyšná, měla jsem pocit, že v mém seznamu nechybělo nic, co budou v případě potřeby hledat:

• jak a kde koupit dálniční známku?
• jaká je povolená rychlost na českých komunikacích?
• nulová tolerance alkoholu za volantem
• nutnost ověřit si u operátora, že můj telefon bude v zahraničí fungovat
• zkontrolovat, že moje GPS zahrnuje ČR
• přesná adresa ubytovacího zařízení, kde bude zároveň probíhat obřad a hostina (3 mouchy jednou ranou, ušetřili jsme si stres z přejíždění za různá místa 😉 )
• informace o vybavenosti ubytovacího zařízení, možnosti vařit si na místě a ceně za osobu
• adresa turistických informací a restaurací v okolí
• otevírací doba a adresa supermarketu
• platby kartou / v hotovosti – nutnost ověřit, zda moje karta v zahraničí funguje
• občanský pas stačí, cestovní pas není potřeba na cestu do ČR

Na některé méně důležité body jsem určitě zapomněla, ale to hlavní máme 😉

Bylo mi jasné, že nikdo můj „úžasný“ seznam číst nebude, proto jsem nelenila a vyyrazila za těmi, kteří byli v dostupné vzdálenosti a všechno podrobně vysvětlila. Věc jsem považovala za uzavřenou a  soustředila se na další organizaci. Několik dalších otázek v následujících týdnech a dnech před akcí Z bylo jen předzvěstí toho, že i přes mou snahu vše nebude probíhat úplně hladce 🙂

Přípravy týden před svatbou probíhali v pohodě, bez zbytečného stresu a tak, jak bylo naplánované. Na české dodavatele, přátele a rodinu jsem se mohla spolehnout a co bylo slíbené, to se dodrženo.

Dva dny před svatbou se začali sjíždět francouzští přátelé s rodinou a nastala všeobecná panika. Nebýt mojí české rodiny a dnes již manžela, asi bych se nevdala 😉 Naivně jsem věřila, že opravdu moje předchozí práce bude k něčemu a že alespoň dvě třetiny zahraničních hostů vše zvládnou bez problémů. Realita byla asi taková:

Všechna auta si nakoupila dálniční známky, ale NIKOHO nenapadlo zamyslet se, vyplnit SPZ a nalepit známku na sklo (naštěstí nebyli kontrolováni).

První várka přijela ve dvě hodiny v noci s tím, že jen jednomu funguje telefon v zahraničí, ale NIKOMU nefunguje GPS, takže posledních 150km od hranic jedou naslepo (mezi Plzní a Pískem prý potkali stádo divokých koní).

Druhá várka přijíždí o den později, opět bez funkční GPS, ale za to doprovázena mým manželem. Pět kilometrů od cíle nicméně dojde k dopravní nehodě s českým řidičem (viníkem nehody). Francouzi u sebe nemají potřebné dokumenty k sepsání nehody a český řidič pro změnu doklady své a o vozidle. Výsledkem je večer a část noci strávené vyřizováním nehody. Mé představy o romantickém večeru, stráveném s mým budoucím manželem ve wellnesu, berou za své.

Večer před svatebním obřadem je již všechno připravené a převážná většina hostů na místě (podotýkám, že česká část do této chvíle dostala jen informace o místě a čase konání – a vše probíhá bez problémů). Věříme, že dneska najdeme alespoň chvilku na společnou večeři s přítelem.

V osm večer přichází informace z objednané restaurace, že hosté stále nedorazili. Podaří se nám u pana kuchaře vyjednat malé strpení, nicméně moje drahá polovička musí zůstat také, hosté si totiž sami neporadí s objednávkou…O tři hodiny později mě budoucí manžel informuje,  že všichni musí nutně do Tesca, protože si nevzali nic na snídani a nevěděli, že na místě nebude… O půlnoci si oba vyčerpaně zavoláme a svorně konstatujeme, že už nemáme sílu jet jeden za druhým a že se tedy uvidíme ráno…

Den D, den, na který jsem čekala 32 let 🙂 Je tady a já si ho začínám užívat. Nikdo nevolá, nepíše, tak věřím tomu, že je vše v pořádku… Když je fotografka s vizážistkou v nejlepším a snaží se ze mne udělat hezkou nevěstu, telefon.

Francouzi. Poslední hosté, kteří ještě nedorazili… jsou zhruba 30 km od místa konání, v karavanu s nefunkční GPS (!) a nevědí, co dělat. (nejlepší nápad je volat nevěstu, že!). Mezi focením, líčením a oblékáním volám na pomoc Google a naviguju vůz správným směrem… Po hodině, to když už sedím v autě a jedu na obřad, dostanu sms s upozorněním, že už jsou 5 km od cíle (bylo na čase!), ale že dál už je nebaví hledat a že pro ně máme přijet…Přemýšlím, kdo a proč mě takhle zkouší 😉

Nakonec i oni úspěšně dorazili. Bohužel se před obřadem nestihli naobědvat. Z mého unaveného ANO přes zavřené dveře karavanu asi moc neslyšeli.