Na houby ?!?  Ale houby…

Říká se, že co Čech, to muzikant. Já bych dodala, že co Čech, to houbař. Asi neznám jedinou českou rodinu, která by alespoň občas nevyrazila do lesa.

Ani já nejsem výjimkou. Léto co léto jsem už odmala vyrážela na houby, klidně i v pět ráno (dobře, to jsem byla fakt prcek a dala jsem se ukecat 😉 ). Mít svoje místečko, o kterém se nikomu nesmí říkat, aby mi ty moje hříbečky náhodou nevysbíral. Nazout holiny, na sebe staré oblečení, do ruky košík a hurá ven!

Ale vyprávějte tohle Francouzům…

Z hub většinou znají tak akorát champignon de Paris (tedy žampióny ze supermarketu – které se tady mimochodem jedí i syrové, například v salátech), lanýže neboli truffes (jedl to někdo z vás ? já to štěstí neměla…), a pak možná trompettes de la mort (česky stroček trubkovitý – díky google) – které naopak neznám já;)

Nejsem mykolog, ani se nepovažuju za velkého znalce hub, jen tak nějak poznám ty u nás nejznámější. A to mi v Čechách k plnému košíku (a žaludku) úplně stačilo.

Několik prvních let, kdy jsem ještě často srovnávala a hledala všechna pro a proti životu ve Francii, jsem byla přesvědčená, že tady je to na houby. Teda myslím tím s houbama na houby. Že si tady prostě nezasbírám. Že vůni čerstvých, po ránu nasbíraných hříbečků, tady nezažiju. A bylo mi z toho dost smutno. Blbost, co? 😉 Ale ve chvíli, kdy člověk srovnává a něco mu chybí, dopracuje se časem až k úplným detailům. Ale zpět k našim houbám.

A jak to teda je?

Nakonec jsem  na ně přišla i ve Francii. Nemůžu říct, zda a jak moc rostou ve všech koutech Francie, ale u nás, v Lotrinsku, jsou k nalezení. Musela jsem si zvyknout na to, že les tady nevoní tak jako u nás nebo že hříbečky neuvidím na dálku. Jak to? Jednoduše proto, že  jehličnatých lesů je tady pomálu (znáte to, vůně jehličnatého lesa po dešti je nepřenosná a jedinečná).

V místních smíšených lesích (převážně s buky a duby) se poměrně snadno najdou hříbky, suchohříbky, masáky a na polích žampióny.

Důkaz, že jsem tady na nich opravdu byla (cca 3 roky zpátky)

Houbaření ve Francii má i svá pozitiva:

1)      Když už najdete místo, kde rostou, nemusíte se bát, že by vám je první víkendový houbař vysbíral, než vylezete z postele. Pravděpodobost, že zrovna do tohohle lesa vyrazí ještě někdo jiný, je ve srovnání s Českem poměrně mizivá.

2)      Pokud domů přinesete koůík hub, možná ze začátku bude okolí nedůvěřvé, ale věřte, že je utáhnete, jak se říká na vařené nudli, protože po vašich houbových specialitách se budou ještě dlouho olizovat!

Takže i přesto, že místní televize masově neinformuje o tom, že „už rostou!“ a lesní cesty nejsou zatarasené auty nedočkavých houbařů od června do září, vězte, že i ve Francii si můžete pochutnat na pravé české houbovce.

Malá lingvistická tečka nakonec: chodit na houby = aller aux champignons. Dlouho mi trvalo, než jsem se to dozvěděla, tak ať na tom nejste jako já.

Houbaření zdar!

PS: a pokud se vám podaří umluvit některého z francouzských přátel, aby vyrazil do lesa s váma, nebuďte překvapeni, pokud se dostaví s igelitkou a bude chtít vyrazit ve tři odpoledne 😉 Musíte na ně pomalu 😉