Jsem soudní překladatelka a tlumočnice na volné noze, podnikatelka v oblasti ubytování a zároveň spokojená máma dvou dětí na rodičovské ‘dovolené’. A slovy mého muže tornádo.

Jako studentka, absolventka, žadatelka o práci, řadový zaměstnanec, živnostník a teď vlastně i jako máma už 15 let pluju na česko-francouzské vlně – jednou nahoře, jednou dole.

Patnáct let, které uběhly jako voda. Patnáct let, během kterých jsem se naučila hodně věcí nejen o životě tady, ale i o sobě. Ušla jsem dlouhou cestu.

s pevnými českými kořeny a (čerstvě) nabytým francouzským občanstvím. Často si říkám, jak je to vlatně jednoduché, když si život tak nějak plyne sám.

Už si s klidem můžu říct, že jsem si v té místní džungli dokázala najít své místo, zorientovala se ve fungování této země, v jejích zvyklostech a speficikách, a umím si poradit s každodenními starostmi na všech frontách.

Přesto se mi občas vybaví ten pocit samoty a ztracenosti z dob, kdy jsem se tady teprve rozkoukávala. 

Většina lidí, které jsem kdy potkala, má za to, že jsem se vědomě rozhodla do Francie odejít a zůstat tady, že bylo mým snem tady jednou žít.  Ale tak jednoznačné to bohužel (nebo bohudík?!) nebylo. 

V době studií jsem chtěla odjet “na zkušenou”. Měla jsem za sebou dokončené studium na česko-francouzském bilingvním gymnáziu, "nevydařený" au-pair pobyt ve francouzské rodině (ale i to je relativní, protože co je vlastně nevydařený?), dva letní pracovní pobyty ve Velké Británii, dva roky francouzštiny na univerzitě v ČR a pocit, že jestli chci opravdu umět jazyk, musím vyjet.

Využila jsem Evropského projektu Erasmus a vyjela na tříměsíční pobyt na francouzskou univerzitu. Asi nikdy nezapomenu na první den, kdy jsem přijela. S jedním jediným batohem na zádech (pravda, krosna byla poměrně těžká, ale byla jen jedna 🙂 ). A se spoustou očekávání, snů, přání.

Realita byla jiná, než jakou jsem si ji vysnila. Po předchozích zkušenostech ze zahraničí jsem nepřijela s růžovými brýlemi a nečekala jsem život jako v bavlnce. Ale přeci jen jsem trošku naivně  věřila, že všechno bude fajn, pohoda, klídek, no stress.

Po třech měsících jsem zjistila, že se sice mé znalosti zlepšily, ale ne až o tolik, že bych byla připravená se vrátit. Ze tří měsíců byl rázem jeden univerzitní rok a dokončený bakalář.

Bakalář v kapse a nechuť začít magisterské studium v ČR. Zkusit francouzskou školu, bez grantu či jiného stipendia? Jsem hlava tvrdohlavá, tak jsem do toho šla.  A byly z toho dva roky dřiny, studia, práce při škole, další dva roky odloučení od rodiny, ale taky zadostiučinění a nezávislosti. A hlavně vědomí, ŽE TO JDE.

Nicméně i přesto všechno moje začleňování do společnosti, do kolektivu francouzských studentů a později kolegů nebylo jednoduché. 

Chvílemi jsem si říkala, zda to má všechno cenu, zda by nebylo lepší se vrátit, žít v MÉ vlastní zemi, necítit se pořád jako méněcenný člověk, jako "ta" z východu, jak mají Francouzi v oblibě. 

Každý, kdo někdy žil v cizí zemi mi dá za pravdu v tom, že realita se od snů liší 🙂

Člověk je, ať chce nebo ne, ať uz má ty nejlepší školy a zvládá perfektně jazyk, stále cizincem. Cizincem, který často tápe. Tápe ve věcech, nad kterými by se ve své rodné zemi nikdy ani nepozastavil. Stačí otevřít pusu, vyslovit "Bonjour" a okamžitě všichni ví, že "ta není odsud".

Ani já jsem to neměla jinak. V jednoduchých každodenních záležitostech jsem si nevěděla rady. Netušila jsem, co dělat při založení bankovního účtu. Nechápala jsem, proč potřebuju to a to k pronajmutí bytu. Nerozuměla jsem administrativním záležitostem. Zdravotní pojištění? Daně z příjmu? Úředně ověřený překlad českého diplomu při žádosti o studium? Ale kam se mám obrátit, kam?

Rodina byla daleko, místní přátelé v té době ještě neexistovali. A já věděla, že jsem na to sama. Že jsem se rozhodla dobrovolně a že musím bojovat. Že tohle je jen a jen můj boj a pokud chci uspět, začlenit se, být si jistá tím, co dělám, že nesmím polevit. Že ONO to jednou přijde. 

Pomalu. Postupně. Krok po krůčku. Byl a stále ještě to je proces. I po těch mnoha letech mne každý den něco překvapí. Ale už v tom nejsem sama a dokážu se tomu postavit, často i s úsměvem.

Dokázala jsem se s Francií sžít. Mám přátele jak mezi Čechy, tak mezi Francouzi. Můj muž je Francouz, který dodnes nedokáže pochopit, jak jsem si mohla poradit, když i on, místní, často tápe a neví 🙂 

Dnes už vím, že k životu potřebuji obě dvě země. Českou republiku a Francii. Už nejsem jen Češka. Přestože se ještě stále necítím  a nepovažuji se za Francouzku, vím, že už do konce života budu stále - slušně řečeno - "sedět na dvou židlích". Že bez jedné či druhé země nevydržím déle než pár měsíců. Nejlepší na tom všem je, že mám vždy možnost srovnání. V jakékoliv situaci.

A dnes zpětně děkuju za tu sílu, kterou jsem v sobě našla v době mých začátků, která mi pomohla dostat se tam, kde právě jsem. Žiji spokojený život, jednou tam, pak zase tady, stále na cestách a s vědomím, že konečně jsem tady a teď a dělám to, co mně baví a co mi přináší potěšení.

A o to víc mně těší, že díky zkušenostem prožitým na vlastní kůži můžu krze svou práci pomáhat ostatním. Tobě, kdo jsi možná do Francie přišel/a taky ‘jen na chvíli’ jako já, a ta chvíle se trošku protáhla. Nebo tobě, kdo jsi tady jako doprovod partnera nebo tě vyslal zaměstnavatel z profesních důvodů. At už je tvoje motivace a tvůj cíl jakýkoliv, je mi ctí a mám velkou radost z toho, že ti na té tvé cestě můžu být nápomocná.

• (soudní) překlady  a tlumočení
• osobní konzultace na míru tvé současné situaci a pomoc při zařizování potřebných kroků - založení živnosti, hledání ubytování či zaměstnání, vypracování CV
• dojednávání obchodních kontaktů
• nákup nemovitosti

Další tipy a rady najdeš na mém blogu nebo v mém ebooku 16 let ve Francii