Mým přáním je podělit se o zkušenosti se životem ve Francii se všemi, kteří se vydávají na cestu za svým snem. 

Letos je to přesně 10 let, co jsem přišla do Francie. Deset let, které uběhly jako voda. Deset let, během kterých jsem se naučila hodně věcí nejen o životě tady, ale i o sobě. Ušla jsem dlouhou cestu. Dnes si užívám radostí i strastí Evropanky žijící ve Francii, s pevnými českými kořeny a čerstvě nabytým francouzským občanstvím. Často si říkám, jak je to vlatně jednoduché, když si život tak nějak plyne sám.

Když se ale ohlédnu zpátky, vím, že až tak moc jednoduché a růžové to vždycky nebylo. Že ta moje cesta byla a často stále ještě je (a bude) trnitá, kamenitá a rozmanitá.

Proč zrovna Francie?

Většina lidí, které jsem kdy potkala, má za to, že jsem se vědomě rozhodla do Francie odejít a zůstat tady, že bylo mým snem tady jednou žít.  Ale tak jednoznačné to bohužel (nebo bohudík?!) nebylo. 

V době studií jsem chtěla odjet “nazkušenou”. Měla jsem za sebou dokončené studium na česko-francouzském bilingvním gymnáziu, "nevydařený" au-pair pobyt ve francouzské rodině (ale i to je relativní, protože co je vlastně nevydařený?), dva letní pracovní pobyty ve Velké Británii, dva roky francouzštiny na univerzitě v ČR a pocit, že jestli chci opravdu umět jazyk, musím vyjet.

Využila jsem Evropského projektu Erasmus a vyjela na tříměsíční pobyt na francouzskou univerzitu. Asi nikdy nezapomenu na první den, kdy jsem přijela. S jedním jediným batohem na zádech (pravda, krosna byla poměrně těžká, ale byla jen jedna :) ). A se spoustou očekávání, snů, přání.

Realita byla jiná, než jakou jsem si ji vysnila. Po předchozích zkušenostech ze zahraničí jem nepřijela s růžovými brýlemi a nečekala jsem život jako v bavlnce. Ale přeci jen jsem trošku naivně  věřila, že všechno bude fajn, pohoda, klídek, no stress.

Po třech měsících jsem zjistila, že se sice mé znalosti zlepšily, ale ne až o tolik, že bych byla připravená se vrátit. Ze tří měsíců byl rázem jeden univerzitní rok a dokončený bakalář.

Ale co teď?

Bakalář v kapse a nechuť začít magisterské studium v ČR. Zkusit francouzskou školu, bez grantu či jiného stipendia? Jsem hlava tvrdohlavá, tak jsem do toho šla. (Díky Aničko, díky Bastiene!) A byly z toho dva roky dřiny, studia, práce při škole, další dva roky odloučení od rodiny, ale taky zadostiučinění a nezávislosti. A hlavně vědomí, ŽE TO JDE.

Ale nebyly bychom to ve Francii, kdybych vším proplouvala jen tak. Moje začleňování do společnosti, do kolektivu francouzských studentů a později kolegů nebylo jednoduché. 

Chvílemi jsem si říkala, zda to má všechno cenu, zda by nebylo lepší se vrátit, žít v MÉ vlastní zemi, necítit se pořád jako méněcenný člověk, jako "ta" z východu, jak mají Francouzi v oblibě. 

Každý, kdo někdy žil v cizí zemi mi dá za pravdu v tom, že realita se od snů liší :)

Člověk je, ať chce nebo ne, ať uz má ty nejlepší školy a zvládá perfektně jazyk, stále cizincem. Cizincem, který často tápe. Tápe ve věcech, nad kterými by se ve své rodné zemi nikdy ani nepozastavil. Stačí otevřít pusu, vyslovit "Bonjour" a okamžitě všichni ví, že "ta není odsud".

Ani já jsem to neměla jinak. V jednoduchých každodenních záležitostech jsem si nevěděla rady. Netušila jsem, co dělat při založenů bankovního účtu. Nechápala jsem, proč potřebuju to a to k pronajmutí bytu. Nerozuměla jsem administrativním záležitostem. Zdravotní pojištění? Daně z příjmu? Úředně ověřený překlad českého diplomu při žádosti o studium? Ale kam se mám obrátit, kam?

Nebylo koho se zeptat.

Rodina byla daleko, místní přátelé v té době ještě neexistovali. A já věděla, že jsem na to sama. Že jsem se rozhodla dobrovolně a že musím bojovat. Že tohle je jen a jen můj boj a pokud chci uspět, začlenit se, být si jistá tím, co dělám, že nesmím polevit. Že ONO to jednou přijde. 

A ono to přišlo!

Nebo lépe řečeno, ono to přichází. Pomalu. Postupně. Krok po krůčku. Je to proces. I po těch deseti letech mne každý den něco překvapí. Ale už v tom nejsem sama a dokážu se tomu postavit, často i s úsměvem.

Dokázala jsem se s Francií sžít. Mám přátele jak mezi Čechy, tak mezi Francouzi. Můj partner je Francouz, který dodnes nedokáže pochopit, jak jsem si mohla poradit, když i on, Francouz, často tápe a neví :) 

Dnes už vím, že k životu potřebuji obě dvě země. Českou republiku a Francii. Už nejsem jen Češka. Přestože se ještě stále necítím  a nepovažuji se za Francouzku, vím, že už do konce života budu stále - slušně řečeno - "sedět na dvou židlích". Že bez jedné či druhé země nevydržím déle než pár měsíců. Nejlepší na tom všem je, že mám vždy možnost srovnání. V jakékoliv situaci.

A dnes zpětně děkuju za tu sílu, kterou jsem v sobě našla v době mých začátků, která mi pomohla dostat se tam, kde právě jsem. Žiji spokojený život, jednou tam, pak zase tady, stále na cestách a s vědomím, že konečně jsem tady a teď a dělám to, co mně baví a co mi přináší potěšení.